Košík
0
0,00 €
Norování, regulace lišek a jejich potřeba v české krajině
.Norování je brutální praxe, při níž jsou lovečtí psi vypouštěni do nor, aby vyhnali lišky nebo jiné psovité šelmy. Tento způsob lovu je extrémně stresující a krutý pro zvířata, která se v norách ukrývají a mají je za bezpečný domov pro své rodiny. Není neobvyklé, že psi lišky v noře uštvou nebo zraní, což vede k jejich pomalé a bolestivé smrti. Nezřídka dochází také k ošklivému poranění samotných psů.
Norování lišek je bohužel legální i v době, kdy mají mláďata. Tento bezohledný akt znamená, že lišky jsou vyháněny nebo zabíjeny, zatímco jejich mláďata zůstávají bez ochrany a péče. Mláďata jsou často ponechána napospas osudu, mohou být utlučena lopatou, roztrhána loveckými psy zaživa nebo použita na nekontaktní výcvik loveckých psů.
Nekontaktní výcvik loveckých psů
V České republice je nekontaktní výcvik loveckých psů na živých liškách legální. Tento výcvik zahrnuje držení lišek v klecích, kde trpí fyzickým i psychickým strádáním. Mláďata lišek, která přežila norování, jsou vystavována stejným psům, kteří jim zabili rodiče. Tato praxe způsobuje extrémní stres a utrpení. Lišky používané k výcviku psů jsou často drženy v nevyhovujících podmínkách a po skončení výcviku psů jsou buď utraceny, nebo ponechány v klecích až do jejich smrti.
Lov lišek a jejich potřeba v české krajině
Lišky jsou v české krajině často označovány za škodnou, avšak jejich role v krajině je nezastupitelná. Lišky jsou efektivní lovci myší, hrabošů a dalších hlodavců. Fungují také jako zdravotní policie přírody, kdy odstraňují uhynulá, slabá a nemocná zvířata. Přemnožení hlodavců je často výsledkem intenzivního lovu lišek a trávení dravců, což vede k nerovnováze v ekosystému. Výsledkem je nadměrné používání chemických látek v zemědělství, což má negativní dopady na kvalitu plodin a lidské zdraví.
Lišky v přírodních podmínkách kopírují s menším zpožděním populační křivku své kořisti. Tento mechanismus přirozené regulace populace je dobře popsán v klasických pracích, například studiích MacLulicha a Oduma. Hlavní kořistí lišek v českých podmínkách jsou hraboši a další hlodavci. Pokud by jejich populace klesla, snížila by se i populace lišek v důsledku nižší reprodukce a vyšší přirozené úmrtnosti slabších jedinců.
Historické údaje ukazují, že lov lišek nemá přímý vliv na populaci koroptví. V roce 1966 bylo v Československu uloveno 39 tisíc lišek a populace koroptve činila 619 tisíc kusů. V roce 2022 bylo v ČR uloveno 83 tisíc lišek, ale populace koroptve klesla na 30 tisíc kusů. Decimaci koroptví tedy nelze přičítat pouze liškám.
Závěry z výše uvedených informací naznačují, že lov lišek je kontroverzní a nemorální praxe, která nejen že způsobuje zvířatům nevyvratitelné utrpení, ale také má nežádoucí dopady na ekosystém. Místo lovu bychom měli prosazovat ochranu lišek a hledat alternativní způsoby řízení jejich populace, které by respektovaly jejich biologické potřeby a roli v přírodě.
Pokud bychom se rozhodli pro úplné zastavení lovu lišek (podotkněme, že podíl norování na celkovém lovu lišek je aktuálně něco okolo pouhých 15%), museli bychom být připraveni na přirozené kolísání jejich populací v desetiletých cyklech přibližně až o jeden řád. To by však přineslo výhody v podobě zachování biodiverzity. Nedávné studie naznačují, že regulace populace lišek prostřednictvím přirozených procesů má dlouhodobě pozitivní dopady na ekosystémy, zatímco lidské zásahy často vedou k nepředvídatelným následkům.
V zájmu ochrany přírody a zvířecího blahobytu je nezbytné revidovat současnou legislativu týkající se lovu lišek a podporovat rozumnější přístupy ke správě jejich populace. Zachování lišek v našich lesích a krajině není jen záležitostí morální, ale i ekologickou nutností pro udržení rovnováhy v přírodě.
Neletální přístupy k regulaci populace divoké zvěře
Neletální přístupy k regulaci populace divoké zvěře zahrnují různé metody, které nevyžadují zabíjení zvířat.
Zde jsou některé konkrétní neletální přístupy:
Ekologický výzkum: Výzkum interakcí mezi druhy a ekosystémy pro lepší porozumění dopadům různých přístupů.
Restorativní ekologie: Použití principů restorativní ekologie k obnově poškozených ekosystémů a podpora přírodních procesů, které regulují populace zvířat.
Legislativní opatření: Zákony a nařízení, které podporují používání neletálních metod a chrání přirozené predátory.
Habitat management: Úprava prostředí tak, aby bylo méně příznivé pro určité druhy. Například změna struktury vegetace nebo odstranění potravních zdrojů.
Podpora přirozených predátorů: Ochrana stanovišť predátorů, kteří jsou klíčoví pro regulaci populací kopytníků.
Obnova migrace: Podpora přirozené migrace zvěře a obnova prostředí, které umožňuje přirozené chování, jako je hledání potravy a útočiště.
Odhánění: Použití technik, které mají za cíl zvířata odrazit od určitých oblastí bez jejich zranění či zranění strážních psů.
Odstrašující prostředky: Použití akustických a vizuálních odstrašujících prostředků k odrazování zvířat od určitých oblastí.
Užití bariér: Postavení fyzických bariér, které mohou zvířata odstrašit od vstupu do určitých oblastí.
Populační studie: Neustálý monitoring populací divoké zvěře a účinnosti použitých metod.
Edukace a veřejné povědomí: Edukace a osvěta veřejnosti o důležitosti přírodních ekosystémů a potřebě jejich ochrany.
Tyto přístupy jsou často preferovány pro svou snahu minimalizovat utrpení zvířat. Jsou také důležité z hlediska ochrany biodiverzity, krajiny a udržení rovnováhy v přírodním prostředí.
Zde jsou některé potenciální přínosy:
- Obnova ekosystémů: Snížení počtu kopytníků prostřednictvím přirozené regulace by mohlo vést k obnově vegetace a lesů, které by jinak byly nadměrně spásány. To by podpořilo biodiverzitu a zdraví ekosystémů.
- Zvýšení biodiverzity: Přítomnost přirozených predátorů, jako jsou vlci a rysi, by nejen regulovala populace kopytníků, ale také by podporovala celkovou biodiverzitu tím, že by vytvářela dynamické a vyvážené ekosystémy.
- Ekologické rovnováhy: Přírodní rovnováhy by se mohly lépe obnovit, pokud by byly populace divoké zvěře regulovány prostřednictvím přirozených procesů namísto lidského zásahu.
- Snížení zemědělských škod: Efektivní regulace populace divoké zvěře by mohla snížit škody na zemědělských plodinách a lesních porostech, což by mělo pozitivní ekonomické dopady pro zemědělce a lesníky.
- Krajinná rozmanitost: Obnova přirozených ekosystémů by vedla k větší krajinářské rozmanitosti, což by mohlo mít pozitivní estetické a rekreační hodnoty.
- Podpora ekoturistiky: Zdravější a biodiverzitnější ekosystémy by mohly přilákat více turistů a podpořit ekoturistiku, což by přineslo lokální ekonomické výhody.
Avšak dosažení těchto přínosů vyžaduje důkladné plánování a implementaci. To musí zahrnovat uplatnění vědecky podložených metod managementu divoké zvěře a zohlednění sociálních a ekonomických faktorů. Přechod na takový systém je náročný a vyžaduje pečlivé plánování a spolupráci mezi státy, vědci, ochranáři a místními obyvateli.
Jsme už dost vyspělí a silní přijmout závazek k ochraně přírodních ekosystémů pro budoucí generace? Je nejvyšší čas, abychom se už začali chovat zodpovědně. Zadarmo a lehké to nebude, ale zvířatům, přírodě, našim dětem, ale hlavně i sami sobě to dlužíme!
Regulace volně žijících živočichů v kulturní krajině střední Evropy
Když ve dvacátých letech dvacátého století matematik Alfred Lotka a fyzik Vito Volterra nezávisle na sobě formulovali své slavné rovnice popisující dynamiku populací predátorů a jejich kořisti, odhalili něco, co tradiční lovecké kultury znaly po tisíciletí: že vztah lovce a loveného není jednostranným aktem dominance, nýbrž intimním tancem dvou partnerů, jejichž osudy jsou nerozlučně propleteny. Lotka-Volterrovy rovnice matematicky vyjadřují to, co šamani australských domorodců vyjadřovali ve svých songlines, nebo co sibiřští lovci sobů chápali jako posvátnou smlouvu s duchem stáda – že predátor a kořist tvoří jeden nerozdělitelný celek, jehož části nelze libovolně manipulovat bez důsledků pro celek (Lotka, 1925; Volterra, 1926).
Základní dynamika je překvapivě elegantní: populace kořisti roste exponenciálně v nepřítomnosti predátorů, zatímco populace predátorů bez kořisti vymírá. Kontakt mezi oběma skupinami vede k tomu, že predátoři konzumují kořist a přeměňují ji na potomstvo – jakási ekologická alchymie, při níž se biomasa jednoho druhu stává životem druhu druhého. Výsledkem je charakteristické oscilační chování: populace predátorů sleduje populaci kořisti s určitým zpožděním, přičemž vrcholy a propady obou populací se pravidelně střídají. Data z obchodních záznamů Hudson Bay Company o kožešinách zajíce měnivého a jeho predátora rysa kanadského z let 1845-1935 tuto dynamiku ilustrují s téměř učebnicovou přesností (Odum, 1953; Kingsland, 1995).
Moderní ekologie samozřejmě rozpoznává limity původního modelu – reálné ekosystémy zahrnují prostorovou heterogenitu, sezónní variace, omezené zdroje potravy pro kořist a další faktory, které původní rovnice nezachycují. Model Rosenzweiga a MacArthura (1963) přidal hustotně závislý růst kořisti, Hollingovy funkční odpovědi zohlednily saturaci predátorů. Přesto základní poselství zůstává: predátor a kořist jsou součástí jednoho systému a jejich populace se vzájemně regulují způsobem, který nelze jednostranně přerušit bez narušení celkové rovnováhy.
Trofické kaskády
Možná nejdramatičtějším příkladem propojenosti predátora s celým ekosystémem je příběh vlků v Yellowstonském národním parku. Po sedmdesáti letech nepřítomnosti – vlci byli v parku vyhubeni v roce 1926 – bylo v letech 1995-96 reintrodukováno 31 vlků z Kanady. To, co následovalo, se stalo ikonickým příkladem takzvané trofické kaskády: účinků, které se z vrcholu potravního řetězce šíří dolů přes mnoho trofických úrovní (Ripple & Beschta, 2012).
Dvacetiletá studie publikovaná v roce 2025 v časopise Global Ecology and Conservation dokumentuje mimořádné výsledky: objem korun vrb v údolích parku vzrostl o 1500 % (Ripple et al., 2025). Logaritmický poměr odezvy 1,21 překonává 82 % všech globálně zdokumentovaných trofických kaskád. Mechanismus je fascinující a sahá daleko za prosté snížení počtu jelenů: vlci změnili samotné chování přežvýkavců. Jeleni se začali vyhýbat údolím a břehům řek, kde byli zranitelní vůči útoku, a tato behaviorální změna umožnila regeneraci vegetace podél vodních toků. Vrby a topoly se vzpamatovaly, což přilákalo zpět bobry, jejichž přehrady dále transformovaly hydrologii krajiny.
Je třeba zmínit, že yellowstonský příběh není bez kontroverzí. V roce 2025 publikovali MacNulty a kolegové kritickou analýzu zpochybňující metodologii některých studií a poukazující na vliv jiných faktorů, jako jsou klimatické změny, výkyvy vodní hladiny a přítomnost dalších predátorů – medvědů a pum (MacNulty et al., 2025). Debata se vede především o relativním příspěvku přímých efektů (vlci zabíjejí jeleny) versus nepřímých behaviorálních efektů (jeleni se strachu vyhýbají rizikovým oblastem). Nicméně i kritici uznávají, že reintrodukce vrcholového predátora měla měřitelné dopady na ekosystém – sporná je pouze jejich přesná velikost a mechanismus.
Koncept "krajiny strachu" (landscape of fear), který poprvé systematicky rozpracovali Laundré, Hernández a Altendorf (2001), popisuje prostorovou distribuci vnímaného rizika predace v krajině. Kořist neustále vyvažuje mezi získáváním potravy a vyhýbáním se predaci, a toto vyvažování formuje její chování, využívání habitatů a v konečném důsledku i vegetaci a geomorfologii krajiny. Nekonsumptivní efekty predace – tedy samotný strach – mohou mít ekologické důsledky srovnatelné s přímým zabíjením, nebo je dokonce převyšovat (Laundré et al., 2010).
Liška
Diskuse o "škodné" systematicky opomíjí ekosystémové služby, které liška obecná poskytuje. Dvacetiletá francouzská studie sledující vztah predátorů a hrabošů zjistila, že populace lišek numericky reagují na přemnožení hrabošů – tzv. funkční odpověď. Když bylo použití rodenticidů sníženo 44násobně, populace lišek vzrostly a přispěly k regulaci hrabošů. Lišky, poštolky, lasice a zdivočelé kočky dohromady způsobují 85 % mortality hrabošů (Delattre et al., 1999).
Je pravda, že samotné lišky nemohou kontrolovat populační cykly hrabošů – ty jsou řízeny komplexní interakcí klimatu, dostupnosti potravy a mnoha predátorů. Hraboši jsou mimořádně plodní a jejich 3-4leté populační cykly s dramatickými výkyvy hustoty vyžadují působení celého společenstva predátorů. Avšak systematické hubení kteréhokoli z těchto predátorů narušuje přirozenou regulaci a může vést k častějším a intenzivnějším gradacím hrabošů s následnými škodami na zemědělských plodinách.
Lišky rovněž odstraňují mršiny z krajiny, čímž snižují riziko šíření některých chorob. Jejich teritoriální chování může ovlivňovat distribuci menších mesopredátorů. A konečně, liška je součástí složité potravní sítě, jejíž narušení má kaskádovité důsledky, které často nemůžeme předvídat.
Česká krajina: Případ koroptve polní
Často slýcháme argument, že lišky jsou zodpovědné za úbytek drobné zvěře, zejména koroptve polní (Perdix perdix). Statistiky Českého statistického úřadu a myslivecké evidence však vyprávějí jiný příběh. V roce 1966 bylo v Československu evidováno přibližně 39 000 lišek a 619 000 koroptví. V roce 2022 činil odhad populace lišek 83 000 jedinců, zatímco koroptví zůstalo pouhých 30 000.
Na první pohled by se mohlo zdát, že nárůst lišek způsobil pokles koroptví. Avšak korelace není kauzalita. V témže období došlo k dramatické intenzifikaci zemědělství: konsolidace pozemků, likvidace mezí, remízků a mokřadů, masivní používání pesticidů a herbicidů, přechod na monokulterní hospodaření. Koroptev polní je druh vázaný na pestrou mozaikovou krajinu s bohatými okraji polí – přesně ten typ habitatu, který byl systematicky likvidován. Studie Potts (1986) a Bro et al. (2004) jasně ukazují, že primárním faktorem poklesu koroptví v celé Evropě je ztráta habitatu a snížení dostupnosti hmyzí potravy pro kuřata, nikoli predace.
Nárůst populace lišek v témže období lze vysvětlit jinými faktory: zlepšení potravní základny díky přemnožení hrabošů na velkých lánech, snížení výskytu vztekliny díky vakcinačním programům od 80. let, a paradoxně i změna struktury krajiny, která liškám vyhovuje více než koroptvím. Liška je ekologický generalista schopný prosperovat v široké škále prostředí včetně městských aglomerací, zatímco koroptev je specialista s úzkými habitatovými nároky.
Neletální metody
Pokud letální kontrola predátorů selhává z ekologických důvodů a je eticky problematická, jaké jsou alternativy? Vědecká literatura nabízí rostoucí korpus důkazů pro účinnost neletálních metod, zejména použití strážních psů (livestock guardian dogs, LGDs).
Studie van Bommela a kolegů publikovaná v roce 2024 v časopise Ecological Solutions and Evidence sledovala pomocí GPS telemetrie pohyb lišek v oblastech s přítomností strážních psů v Austrálii. Lišky se vyskytovaly v celých oblastech chráněných psy, avšak pravděpodobnost jejich detekce byla negativně korelována s přítomností psů. Lišky zkracovaly dobu krmení na místech pravidelně využívaných strážními psy. Jinými slovy: strážní psi vytvářejí "krajinu strachu" pro predátory, podobně jako vlci vytvářejí krajinu strachu pro jeleny v Yellowstone (van Bommel et al., 2024).
Jihoafrická studie dokumentovala, že kombinace strážních psů, alpak a ochranných obojků pro dobytek vedla k 69,3% snížení nákladů na predaci v prvním roce. Provozní náklady klesly na pouhých 0,43 USD na kus dobytka ve druhém roce, oproti 3,30 USD pro letální kontrolu. Tři čtvrtiny farmářů pokračovaly v neletálních metodách na vlastní náklady i po ukončení studie (McManus et al., 2015). Studie USDA zjistila, že 90 % respondentů používajících strážní psy hlásilo průměrné 62% snížení predace ovcí.
V rumunských Karpatách, kde tradiční pastevectví přetrvalo dodnes, pastýři udržují komplexní etno-etologický vztah se svými strážními psy, který jim umožňuje předvídat pohyby velkých šelem. Tato tradiční ekologická moudrost, předávaná po generace, dosahuje snížení predace o 11-100 % v závislosti na konkrétních podmínkách (Dorresteijn et al., 2014). Je to připomínka, že moderní věda často "objevuje" to, co tradiční kultury praktikovaly po staletí.
Strážní psi mají další pozitivní ekologický efekt: farmáři, kteří je používají, pravděpodobněji ukončí nebo omezí letální kontrolu divokých predátorů. Tím umožňují koexistenci zemědělství s přirozenými ekosystémovými procesy (Gehring et al., 2010). Existují samozřejmě i obavy – 77 % publikací uvádí, že strážní psi pronásledují nebo zabíjejí volně žijící zvěř, což může ovlivnit až 80 druhů včetně 11 ohrožených podle IUCN (van Bommel & Johnson, 2012). Správný výběr, výcvik a management strážních psů je proto klíčový.
V posledních letech se objevují návrhy na použití antikoncepce (fertility control) jako "humánnější" alternativy k letálním metodám. GnRH imunokontracepce (např. přípravek GonaCon) je předmětem výzkumu pro aplikaci na evropskou zvěř. Přehledová studie v časopise Animals z roku 2023 však identifikuje zásadní problémy: doručení kontraceptiv volně žijícím populacím je logisticky náročné a nákladné, účinky na chování a sociální strukturu jsou nedostatečně prozkoumány, dopady na rekrutment a prostorové chování populací jsou nejasné, a potenciální účinky na necílové druhy nebyly dostatečně studovány (Massei et al., 2023).
Z hlubší perspektivy je hormonální manipulace volně žijících živočichů problematická ze stejného důvodu jako letální kontrola: snaží se řešit symptom místo příčiny. Pokud je "problém" příliš mnoho lišek v okolí kurníku, skutečným řešením není chemicky sterilizovat lišky, nýbrž zabezpečit kurník. Pokud je "problém" pokles koroptví, řešením není hubit jejich predátory, nýbrž obnovit habitat koroptví. Chemická antikoncepce, podobně jako rodenticidy, patří k techno-fixním přístupům, které ignorují systémovou povahu ekologických problémů.
Rodenticidy samotné jsou varovným příkladem. Jejich masivní používání vedlo k sekundárním otravám predátorů (včetně lišek, kun, sov a dravců), což narušilo přirozenou regulaci hlovadců a vytvořilo bludný kruh závislosti na chemických přípravcích. Francouzská zkušenost s redukcí rodenticidů a následným nárůstem populací predátorů ukazuje, že návrat k přirozeným regulačním mechanismům je možný (Delattre et al., 1999).
Návrat velkých šelem: Rewilding Evropy
Zatímco se v České republice vedou debaty o "regulaci škodné", v širší Evropě probíhá jeden z nejpozoruhodnějších ekologických příběhů moderní doby: spontánní návrat velkých šelem. Podle dat z roku 2022 žije v Evropě přibližně 21 500 vlků, což představuje 58% nárůst oproti roku 2016. Vlčí areál se za poslední dekádu rozšířil o 25 % a osm z devíti populací roste. Středoevropská a alpská populace se rychle rozšiřují díky přirozené rekolonizaci z refugií v severozápadním Španělsku, jižní Itálii, Balkánu a Polesí (Rewilding Europe, 2024).
Medvěd hnědý čítá v Evropě přibližně 20 500 jedinců v deseti populacích, z nichž šest roste a čtyři jsou stabilní. Některé populace zůstávají velmi malé – středoapeninská čítá pouhých 50 jedinců – avšak celkový trend je pozitivní. Rys ostrovid dosahuje přibližně 9 000 jedinců v jedenácti populacích, většinou stabilních. Snad nejdramatičtějším úspěchem je rys iberský: z méně než 100 jedinců v roce 2002 na 2 401 v roce 2024, což představuje průměrný roční růst 29 %. IUCN změnila jeho status z kriticky ohrožený (2002) přes ohrožený (2015) na zranitelný (2024) – jeden z největších úspěchů v historii ochrany kočkovitých šelem (IUCN, 2024).
Úspěch závisí na kombinaci faktorů: právní ochrana (směrnice o stanovištích EU, Bernská úmluva), financování programů LIFE, rostoucí společenská akceptace, obnova populací divoké kořisti (jeleni, divoká prasata) a opouštění venkovské půdy vytvářející nový habitat. Samozřejmě existují výzvy: ročně je v EU zabito přibližně 56 000 kusů hospodářských zvířat velkými šelmami s náklady na kompenzace 17 milionů eur. Fragmentované populace potřebují genetickou konektivitu, a politické napětí vedlo v roce 2025 ke změně směrnice o stanovištích snižující status ochrany vlka.
Klíčem ke koexistenci je proaktivní adaptace: nasazení strážních psů ještě před příchodem šelem, kompenzace vázané na preventivní opatření, vzdělávání komunit a rozvoj ekoturismu jako ekonomického benefitu přítomnosti velkých šelem. V povodí řeky Côa v Portugalsku je cílem nasazení 100 strážních psů Serra da Estrela pro ochranu dobytka před vlky (Rewilding Portugal, 2024).
Inspirace u Aboriginců
V Austrálii je dingo (zavlečený před cca 4000 lety) farmáři nenáviděn a tráven. Pro Aborigince je však Dingo (Wonggai) posvátnou bytostí, která je součástí "Dreamtime" (času snění/stvoření). Příběhy učí, že Dingo udržuje řád. Pokud člověk Dinga nerespektuje, krajina onemocní. Věda nyní potvrzuje pravdivost těchto mýtů. Dingo jako vrcholový predátor potlačuje populace invazních lišek a koček, čímž chrání malé původní vačnatce.